Neopovažuj se hlesnout!
Z: To byl opravdu divný sen! Doufám, že se nic takového v žádném případě nestane. To by byl můj konec. Vlastně nejen můj... Teď se však nesmím takovými věcmi zabývat. Měl bych si urovnat myšlenky, jak mám říká často Rob.. Ale copak na to mám čas? Sebemenší možnost zamyslet se nad událostmi, které bych si potřeboval promyslet. Můžu jednat jen tehdy, když budu vědět, že je to správné. Kdybych to jen mohl posoudit! Tohle všechno mi otupělo zdravý rozum a nemohu rozhodovat s chladnou hlavou. Nejspíš proto za mně často jednají ostatní. Mívám jim to za zlé.. po zamyšlení jsem jim spíš vděčný.. Po tom nepatrném zamyšlení, protože na delší mi nenechají prostor. Zase plány či příkazy. Opět varování a přesuny.
,,Arny, vyrážíme!"
,, Kam zas? Nemůžeme někde zůstat déle než dva dny? Občas bychom se mohli domluvit všichni. Ze všeho mě vynecháváte. Já tu chci zůstat!
,, Arnolde, z ničeho tě nevynecháváme! Kdybychom to snad dělali, můžeš si za to sám Včera byla předed dohodnutá porada. Věděl jsi o tom. Každý mohl říct svou prosbu či návrh. Je tvoje chyba žes nepřišel. Nic nám nedávej za vinu!"
,,No jo, no jo pořád!"
,,Vyrážíme, tak stávej! Čekáme tě za pět minut před vchodem tohoto domu."
Zase přesuny. Prospělo by nám všem zůstat chvíli na jednom místě. Oni jsou však schopni mě tu nechat, and jim i tentokráte vyhovím a vadám se kvůli jejich dobru na další cestu plnou nástrah a nebezpečí. Proč jen jsem tak obětavý? Naživu jsou díky mě! Kdybych nezahnal svým křikem předevčírem toho medvěda, už by bylo po nich, tak nevím, jak mě můžou poučovat o nebezpečí smrti. Někdy si s nimi sednu a vše jim vysvětlím, když to nedovedou pochopit sami. Opravdu nechápu, co mají za problém. Jsem sice nejmladší. Ne však o toli, tak by mě mohli též trochu respektovat.. Já mám věcí, co bych jim měl objasnit... Kdyby mě poslouchali... Jsem pro ně bezvýznamným členem této skupinky lidí utíkající před hrozící smrtí.
Tak už mám sbaleno, půjdu ať nečekají dlouho a zas mi něco nevyčítají.
,,Už jsem tady. Můžeme vyrazit nebo na někoho ještě čekáme?"´
,,Čekali jsme na tebe. Už na nikoho nečekáme"
,, No tak proč tu ještě čekáme? Chcete se snad přesunout, ne? Ztrácíme čas na místě, z něhož - nevím proč - unikáme.."
,, Víš to moc dobře. Všude ti říkáme neopovažuj se ani hlesnout! Ty si toho ovšem nevšímáš a mluvíš o našich otcích! Proč to ksakru děláš? Hodláš se nás zničit nebo co po nás vlastně chceš?"
,,Já nevím jak vy, já jsem měl však svého otce rád. Jsem na něj hrdý, uměl říci svůj názor. To, co kdy kde řekl, považuji za správné a on se na mne zeshora dívá a já chci, aby na mne byl pyšný a mohl říci ostatním to je můj syn a jdem rád, že je to zrovna on. Chci pokračovat a dokončit, co on začal. Přátelé, musíme spolu držet pohromadě. Třeba byste mi mohli pomoci."
,,Arnolde, nezapomínej, že jsme spolu jen prototo, že všichni unikáme ořed popravou. Otcové nám to pěkně zavařili a když se s tím tvým budeš všude chlubit, dostanou nás a popraví! Jen kvůli tobě, pro příště važ slova!"
Asi bych se měl naštvat. Alice mě dokáže pořídně naštvat! Ovšem odpustím jí to. Mám silnou vůli a snažím se občas ustoupit. Trénuji svou vnitřní psychiku. ´Bude se to ještě hodit. Zajisté.
O: K čemu to všechno vede? Proč se to děje? Kdo nás do toho nutí? Proč se musí děti vždy trápit kvůli rodičům a napravovat jejich chyby?
Už asi tři hodiny jdeme tím lesem, samá bahna, křoví, a ještě ke všemu nevíme, kam jdeme. Prostě nemáme cíl. Já už nemůžu. Nechci tak žít dál. Proč mi nikdo nerozumí?
,,Alice, poslyš. Nechte mě odejít. Už mě to nebaví.“
,,Zbláznil ses nebo co? Chceš, aby tě zabili a pak našli nás a taky zabili? Ne, nikam nejdeš, to si piš. Zapamatuj si, že tu zůstaneš s námi a nikdy nikam neodejdeš. Aspoň dokud se to vše nevyřeší. A netvař se pořád jako, že mě nenávidíš.“
No dobrá. Už zase jdou napřed, já je musím dohánět. Ne, Alice rozhodně nemá pravdu. Já ji mám docela rád, když si nehraje na královnu, tak je s ní i sranda. Ach ne, zase ten divný pocit v těle, který mě provází už asi týden. Něco jako křeče a nevolnost v jednom. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel, vždycky se mi to stávalo v noci a teď uprostřed lesa, za světla. Jsem na tom pořád hůř. Myslím si, že omdlím, radši si sednu. Proč jde Alice pořád rychleji a rychleji? Musím ji říct, aby počkala.
,,Alice, já už nemůžu, počkejte!“
,,No tak Arny, výdycky zdržuješ!!! Arny? ARNY!!!!!!“
Proč tak řve? Proč ke mně všichni běží? Zase ty hory. Lavina. Pronásledovatelé. Chtějí nás zabít. Běžíme, ale najednou vidíme, že jsme na okraji skály a skáčeme dolů. Vítr, vzduch, křik, smrt. Hory, lavina, pronásledovatelé..... Skončí to někdy??!, já už dál nechci, je to konec, nechci takhle žít.
Konečně, už jsem se probral. Jsme v nějaké jeskyni. Alice sedí vedle mě a čeká až otevřu oči. Dočkala se. Chci ji něco říct, ale nevím co.
Ona promluvila jako první: ,,Konečně, už jsem si myslela, že jsi zemřel. Měli jsme o tebe strach. Rozhodli jsme se, že už dneska nikam nepůjdeme.“
,,Díky, Alice.Víš co? Slib mi, že nepůjdeme khorám. Už delší dobu se mi zdá hrozný sen, prosím. Slibuješ?“
,,Uvidíme.“
Z:
„Proč se na mě tak díváš, Arny?“
„Já nevím, rád se na tebe dívám…“
„Vážně? Chtěl bys mi snad něco říct?“
„Nic konkrétního na mysli nemám, ale povídejme si.“
Sice jsem si vždy hledal každou volnou chvilku, kterou bych mohl strávit se svými myšlenkami, avšak teď si budu radši povídat.
„Víš, jak jsme se prve hádali… No já měla svého otce velmi ráda, mám s ním spoustu dobrých vzpomínek. Když si o otcích mluvil… Zkrátka se ti chci omluvit, že jsem na tebe začala křičet. Kdyby to, co hlásal otec, nebylo v rozporu s míněním mocnější většiny, také bych ráda pokračovala. Nemysli si, že jsi jediný, kdo chce, aby na něj byli rodiče hrdí, ale v dnešní době, v těchto podmínkách to prostě nejde.“
„To je v pořádku, Alice. Není tak dlouho, co zemřeli a já jsem to říkat nemusel, ba dokonce neměl.“
„To zas ne, je dobře, že si to řekl. Všichni jsme si alespoň uvědomili, že to, co dělali, nebylo špatné, jen si to tak vykládali ostatní. Všichni jsme je měli rádi a já se nechci dívat, jak někdo plive na jejich jména, avšak co zmůžu. Můžeme se spojit a bojovat proti společnosti. Stejně jako oni… Jak by to asi dopadlo… Domnívám se, že stejně…“
„Tohle neříkej. Jestli myslíš, že je nemožné boj vyhrát, vůbec nevyslovuj myšlenku o něm.“
„ Jak si chytrý. Vždy si umíš poradit. Mluvíš tak chytře…až ti někdy nerozumím!“
Jak hezky se směje. Ať nepřestává! Kdybych mohl vymýšlet vtipy jen tak jako Rob.
„Začíná pršet, kde jsou hrnce – pro případ, že bychom měli díru ve střeše.“
Směje se opravdu krásně. Mám takový zvláštní pocit. Nevím, co to se mnou je! Sasa! Vzpamatuj se Arnolde, Rob je můj kamarád! Co mě to jen napadlo…
„Je pravda, že trocha vtipu a povzbuzení opravdu neuškodí!“
„Moje řeč, Alice! Proto jsem tu vždycky já – Rob – a bavím vás!“
„No tak to by stačilo! Pochval se, až nás zas pobavíš, teď už jsem to udělala já.“
Vtipná moc není, ale stejně se směje krásně! Ne, je vtipná. Je dokonalá. Tak hodná, milá, krásná…
„A co se ti vlastně zdálo, Arny? Proč se bojíš jít do hor?“
Jak krásně to zní, když mluví ztlumeným hlasem!
„Už si to nepamatuji.“
„Arny?! Normálně bych mávla rukou a odešla, ale tentokrát… já…no prostě mě to zajímá. Máš problém a když už tu spolu jsme, měli bychom si pomáhat.“
„Ano, to je pravda. Věř mi však, řeknu-li ti to, neuleví se mi.“
„Tak to zkus.“
„Stávalo se mi to už dřív. Netuším jak si to vysvětlit. Takový divný pocit.“
„Jak bych si přála ti pomoci!“
„Však ty něco vymyslíš.“
Usmála se. Jak pěkné to je. Proč jen se zajímá o mé sny. Radši bych je neměl…nechce se mi o nich povídat. Ona se ovšem koukala tak… Ne. Nikdo nebude vědět, co se mi honí hlavou.
Co je to za dupot? Aha, Dalimil a Marika – jak já myslím – nosiči špatných zpráv.
„Je nám líto, přátelé, ovšem nikde v okolí není nic k jídlu. Obešli jsme tu všechno – nikde nic.“
„Klid, něco najdeme, viď, Mariko?! Dalimil to jen vidí moc černě.“
„Takže chcete říct, že se musíme přesunout?“
„Přesně tak, Arny. Něco nejdeme. Otázkou je jen kde. Zvedneme kotvy hned nebo až ráno?“
„Když už se stejně musím přesunout, tak je mi to jedno.“
„Ale no tak, Arnolde. Přeci bys nešel teď. V tom dešti! Necháme to na ráno.“
„Tak dobrá. Měli bychom jít spát, ať se zítra můžeme v klidu vydat na cestu. Hlídku má teď Rob.“
„Proč já? Promiň, Dalimile, ale nejsi tu žádný šéf, tak jak tu můžeš rozkazovat?“
„Robe, jsi na řadě. Naposledy, když jsme nespali v domě, tak jsme se na hlídce vystřídali všichni kromě tebe.“
„No tak to teda ne! Proč tam nejde Arnold?“
„Dobrá, já půjdu. Přeci se tu ještě nepohádáme?“
„Přesně tak, já půjdu s tebou, ještě se mi nechce spát. Zima a tma na okraji jeskyně mi nevadí. Alespoň na chvíli.“
„Tak si tam jdeme sednout, Mariko. Dobrou noc přeji všem ostatním! Je, Mariko! Netahej se s tou dekou, já ji tam přenesu.“
„Aby si se nezbláznil, Arnolde. Já teda jdu na hlídku.“
„Děkuji, nevíš, jak jsem unavený.“
„Mariko, vezmi prosím deku.“
„Jak jsem ji zvedala, uvědomila jsem si, že jsem taky unavená. Promiň, nikam nejdu.“
„ALE…. Jasně, tak jo. Já jdu sám. DOBROU NOC!“
Rob je takový frajer. Občas mu závidím. Všichni se smějí jeho vtipům, mohou obdivovat jeho svaly a sílu v nich. Projeví-li se však, všímám si, že nejen já si říkám, že nepřemýšlí. Se mnou naopak někdy jednají jak s chudáčkem. Ale někdy mám pocit jako velmi respektovaný člověk. Jen poslední dobou, ale je to opravdu příjemné. Možná když nebudu fňukat, že mě bolí nohy a že se mi chce spát a pokorně budu unikat před smrtí, budou mě respektovat jako sami sebe navzájem pořád. Zkrátka se musím zbavit pověsti chudáčka. Přeci jen jsem chlap! Vždyť na mě nemusí být otec hrdý jen díky svým myšlenkám. Třeba mě ostatním ukáže rád i za to, jakým dobrým člověkem jsem. Zní to zvláštně. Dobrou noc, tatínku. Sleduj nás a dej na nás, velmi tě prosím, pozor na zítřejší cestě. Vlastně i při Robově hlídce. Obracím se k tobě s velikou prosbou smrtelníka., dopřej mi klidný, ničím nerušený spánek jež mi umožní srovnat si vše v hlavě a milovat tě o to více..
Tak vyrážíme. Tentokrát necítím to těžké břemeno, že nechávám kus sebe někde a sám cestuji jinam. Mám pocit, že jdu vstříc novým zážitkům a dobrodružstvím! Jsem lehký jako pták! Jak je to krásné!
Nevím proč, ale nijak zvlášť tomu nevěřím.
Radši si budu s někým povídat.To bude lepší, alespoň nebudu ,myslet na maličkosti, jež nedávají smysl.
„Tak co vyrážíme?“
„Vyrážíme!“
„Alice, ví někdo kam jdeme?“
„Jdeme stále za nosem. No nic určitého. Jdeme pořád rovně a budeme doufat, že nalezneme jídlo.“
„Tak dobrá. Navrhuji všeobecnou diskuzi, ať nám cesta uteče rychleji!“
S těmito lidmi se tak dobře povídá! Je v nich víc, než jsem doposud viděl. Je to tak fajn odpoutat se od reality, byť by to mělo být na chvilinku, a ztratit se ve své fantazii, ve svých snech.
Páni! Jak daleko jsme už došli? Vidím, že bez toho věčného stěžování si utíká vše rychleji. Je možné, že přemýšlím o sobě? Arnolde?! Já?! Je to sranda. Jako bych se převtělil do někoho jiného a mohl se den pozorovat a potom se vrátil do svého těla a začal si uvědomovat, jak všem ztěžuji život. - Á, mě bolí nohy! Počkejte! Mě se nikam nechce! A tady mě píchá, měl bych se posadit! Moje koleno! Je tak oteklé! Vidíte ten kopec, mé ubohé nohy nechtějí tudy, jelikož by mne nerady přizabili. Ta bolest! - Jak jsem mohl být tak sobecký a myslet jen na sebe? Ostatní tu mezitím řeší opravdové problémy a zachraňují mne. Konečně mám pocit, že jsem dospěl. Myslel jsem si to už dlouho, ale zajisté to nastalo až teď. Konečně se můžu chovat jako muž a vědět, že jím jsem. Nádhera!
„Nad čím přemýšlíš, Arny?“
„To je jedno.“
„Promiň. Já myslela, že když se usmíváš, tak se budeš chtít podělit.“
„No…já… Víš přemýšlel jsem…o…“
„O sobě?“
„Neee!“
„No já když přemýšlím o sobě, taky se tak červenám, když se mě pak někdy někdo zeptá, o čem jsem přemýšlela.“
„Krásně se směješ.“ – „Lidi, to jsou krásné hory. Ta příroda. Alice…dovedla si nás na krásné místo.“
„Promiň, co jsi říkal, Arny. Neslyšela jsem tě přes Roba.“
„No…Říkal jsem, že jsi mě prokoukla."
,,Ach tak. Jo, Robe… Jak jsme šli tou cestou pod lesem, uvědomila jsem si, že to tu znám a že je to tu krásné, tak jsem vás sem zavedla.“
…že jsi mě prokoukla. Nedospěl jsem. No co se dá dělat. Hory? Do svých myšlenek jsem se ponořil nějak hluboko, úplně jsem zapomněl na realitu. Hory?! Rob říkal hory? HORY?! HORY?! HORY?!
„Arny! Arny! Co se děje? Vypadáš vyděšeně.“
„Ty hory…vypadají povědomě. Moje srdce! Bije moc prudce. Asi mi proděraví hrudník!“
„Vážně ti bije prudce. Nechceš si sednout?“
Jak krásný je její dotek! Ale už si zase stěžuji, co to se mnou najednou zase je? HORY?!
„Hory! Poslyšte, hory! Ty obrazy! To slunce! Ta tráva! Ta obloha! Ty květiny! TY HORY!“
„Arny! Arny, co se děje?!“
„Neplač, Alice, neplač.“
„Arny, co je s těma horama? S těma proklatejma horama? Prosím, buď zas normální. Co se děje? Řekni mi to!!!“
„Rychle!“
„Co rychle?“
„To ten sen! Bylo to tady! V poslední chvíli jsem zahlédl skrýš a říkal si kdyby… Já nás zachráním! Běžme!“
Už jsme v bezpečí. Takhle rychle jsem neběžel už dlouho. Pořád mi bije srdce. Snad jen blázním. Jen jsem tu už někdy byl a třeba si to akorát nepamatuji. Ale co když to byl skutečně sen, který mě chtěl varovat. Chce mě na něco upozornit. Už jsme však v bezpečí. Je to jedno. Ve snu byl jasný pohled na toto místo. Tady nás pronásledovatelé nenajdou. Co když je to naopak? Co když se schovávají v zadní části? Co když nás najdou a zabijí. Ne, jsem si jist, že… že…
„Všichni si lehněte na zem.“
„Proč? Tak počkej až vyhrabu deku!“
To už jsem někde slyšet…ta věta…
„Ne! Okamžitě padni k zemi a neřvi tak!“
„Nestačil ti ztlumený hlas? Musím šeptat tak jak ty?“
„Od teď ani slovo.“
„Arny…“
„Pšššt!“
Už tu ležíme asi tři hodiny naprosto bez myšlenky jen s očekáváním. To ticho mě zabije. To ticho přerušované nesrozumitelnými výkřiky. První se ozval chvíli po tom, co jsem poručil lehnout a mlčet. Ach co bude dál!
Zas nějaký výkřik! Zní to jako někde blízko. Snad porozumím, když se budu snažit!
„Tak tady asi nebudou. To je hrozný. Jak dlouho už ty blbce hledáme! Až mi přijdou pod ruku! Ty budou trpět! HAHA! Všechny je zabijeme! Ale jak! To bude něco. Tak jdeme dál.“
„Pane, můžu se podívat na ty jejich obrazy?“
„Vysvětli mi proč?“
„Chci jen vidět jaký ksichty pošlem za tatíčkama!“
„Tak to jo! Tady jsou. Pak je tu zahoď, mám jich ještě dost.“
„Jedem jinam, tady to nemá cenu!“
„Íhaháááá!“
Přeci jen to bylo varování! Děkuji, Bože! Děkuji, tatínku!
Už jeto minimálně čtyři hodiny, co odjeli. Stejně tu všichni ležíme a nemůžeme se hnout. Není se čemu divit. Ti, co nás chtějí zabít byli pár metrů od nás. Chtěl bych vidět ty obrázky.
„Chtěl bych vidět ty obrázky! Třeba nehledali nás.“
„Přesně, taky jsem na to myslel/a!“
Tak to se povedlo. Ta jednohlasná odpověď všech.
„Bojím se vykouknout. Je to sice dlouhá doba, co už tu je ticho, ale pořád mám po těle husí kůži, celý se třesu a nevím zda jsem více živý či mrtvý.“
„Já tam dojdu.“
„Jsi odvážný, Robe. Varuj nás nebo nám sděl to, co si tak moc přejeme.“
Už je tam docela dlouho. Nestalo se mu nic.
„Dobrá zpráva, nikdo tu není.“
Naštěstí!
„A taky špatná. Na obrázku, co leží na vrchu se poznávám. Koukám tu na to celou dobu a nemohu se vzpamatovat. Už můžete všichni vylézt. Lepší měsíční svit než úplná tma.“
Jak lehce a zároveň těžce se mi leze ven. Stojím na místech, kde před momentech stála sama smrt.
„Arny! Ty jsi nám zachránil život!“
„Přesně to mám na mysli, akorát jsem se bála promluvit. Koukám však, že tu opravdu nikdo nikde není. Děkuji, Arny.“
„Já nemůžu jinak než se nepřidat! Třikrát sláva Arnymu, protože tohle je opravdu obdivuhodné!“
„Robe?“
„Dalimile, nech mě být. Na jednu stranu je opravdu fajn pocit vědět, že někdo, kdo stojí naproti tobě zachránil život, ovšem…jak o tom věděl? Nenarafičil to snad? Třeba nás chtěl mít už z krku, avšak na poslední chvíli si to rozmyslel.“
„Jak to můžeš říct? Takhle Arny nekreslí, viděl jsem ho kreslit. Navíc je tu i jeho obrázek. To je nějak moc, ne?“
„Já nevím, jak to vysvětlit. Tady jsem nikdy nebyl. Přesto to tu vše znám jako své boty.Znám to tu ze snů. Ze svých strašných častých hrůzyplných snů. Ze snů, které nás zachránili.“
„Zase… Promiň! Já nevím, co to do mě vjelo. To ten strach, ten stres. Je hrozné, že mě to napadlo a já to navíc vyslovil. Omlouvám se ti. Omlouvám se vám všem.“
„Wow! Lidi! Tua hluškua je výýýbuorná!“
„Mariko?“
„Jídlo!!!!“
Tak jsme se najedli a ubytovali přes noc u této skrýše plné spásy. Nechci přemýšlet! Nechci nic! Dnes se po dlouhé době mezi těmito lidmi cítím v bezpečí. Až na tu chvilku…
„Ach, Alice. Přál bych si někdy zůstat na jednom místě.“
„Kde přesně bys chtěl zůstat, Arny?“
„Tady!“
„No…když já nevím, jak si mám ten dnešek vysvětlovat.“
„Prosím?“
„Nevím, na co myslíš, ale netvař se tak vyděšeně. Chtěla jsem říci – mám si myslet: jo, tady už byli, tak jsem již nepůjdou nebo tady chodí asi často, měli bychom co nejdříve vypadnout. Prostě nevím. Myslím spíše, že se vrátí.“
„Já myslím, že budou někde v okolí a až půjdeme pryč, bojím se, že nás zahlédnou. Zůstal bych na místě. Vždyť i jídlo tu je.“
„Podle mě by to chtělo risknout.“
„Risknout by to chtělo, ale čí plán?“
„Alice, pojď sem.“
„No co je?“
„Ty jediná dokážeš rozvázat uzel na této dece, tak to prosím udělej.“
„Hotovo.“
„Už?“
„Samozřejmě.“
„Děkuji.“
„Nemáš zač.“
„Řekni mi, co je to ten Arnold za člověka?!“
„Jak to myslíš, Robe?“
„Někdy si myslím, že je snad labilní. Chce smrt. Pro sebe i pro nás..“
„Ale tak to není. On jen…“
„Já vím, Alice. Nevím, co chce, ale vím, že smrt to není.“
„Ano.“
„A co on jen?“
„No…já…“
„Líbí se ti?“
„Co? CO? To myslíš, že… Ne!“
„Ne?!“
„Nedívej se tak na mne. Možná trochu jo.“
Zase se tak hezky směje. Co si tam asi s Robem povídají.
„Ale zpět na začátek, chtěl jsem říct, že Arny nám vysílá jakési signály. Řekl bych: on ví co se stane. Má vize a vidění, jen je neumí pořádně vyslyšet, avšak přes to všechno to vždy dopadne dobře. Ještěže ho máme. Akorát nevím, co dál.“
„Říkal, že by chtěl zůstat tady.“
„Měli bychom ho poslechnout? Nebo jednat opět po našem a doufat, že když je s námi, dopadne to dobře? Ach, Alice.“
„Arny, už vím, co jsem před tím chtěla.“
„Prosím? Co udělal? Na co jsi myslela?“
„Jsem tak průhledná?“
„Proč se na to ptáš?!“
„Všichni do mě vidíte, jak do výkladní skříně! Ale když už se ptáš… Já nevím, jak to říct.“
„Já to pochopím. V klidu. Povídej.“
„No…mám takový pocit, že se mu líbím. No ale… Mluvil tak... Tak… Chtěl si mne získat, ale já přemýšlela o tobě…A pak si ke mne přisedl. Ne laskavě, ale tak nuceně. A celé jeho tělo… Vzpomněla jsem si na Xaviera. Bal bohatý a já si ho musela vzít. Byli jsme v nesnázích a on měl vše, co jsme potřebovali – peníze. Nebyl tu nikdo, kdo by mě měl rád nebo koho bych měla mít ráda já, tak jsem se sňatku ani tolik nebránila. Věděla jsem, že tím rodině pomůžu. Nemyslela jsem vůbec na sebe…“
Ach, jak je to smutné, když pláče! Jsem to opravdu já? Pokládám jí hlavu na své rameno a zlehka ji hladím po zádech. Ne! Arnolde nepřemýšlej! Chci ji poslouchat!“
„…najednou jsem nebyla nikde doma. Do mého původního domova jsem neměla přístup a v tomto domě jsem se necítila nikde bezpečna. Seděla jsem někde a třásla se. A pak přišel ten hrozný Xavier. Ani nemusel promluvit, jen jsem k němu zvedla oči a věděla jsem, co si ode mne chce vzít a věděla jsem, že budu-li se bránit, ublížím sama sobě, protože on je velmi silný.“
„Jsi statečná žena, Alice. Vše jsi zvládla. Už je to vše v pořádku.“
„Má matka se setrou měly peníze a ničeho jiného si nevšímali. S tatínkem jsme se scházeli tak často, jak jen to šlo. Nikdy jsem nic neřekla o tom domě, kde jsem žila ani o Xavierovi, nikdy jsem si nestěžovala…on však vše poznal a jednoho dne jsme uprchli a on mne u sebe skrýval a mezitím hlásal své myšlenky a já se jen třásla před muži a před tím hrozným světem… A Rob si tak přisedl a mne zavalil ten hrozný pocit, co vždy u Xaviera. Ale teď jsi tu ty. Tvůj dotyk je tak příjemný a jen v tvé přítomnosti jsem šťastnější…“
Už mám vysvětlení pro ty všechny zvláštní pocity, myslím. Alice...já...mám ji rád - mám ji moc rád. Je mi tak krásně.
Jen jedna věc tíží mou mysl. Alice říkala, že to tu zná a rozhodla se zavést nás do těchto hor.. Já vím, že jsem jí říkal, že vymyslí něco, jak mi pomoci, ale zřejmě si to špatně vyložila. Nemohu ji to mít za zlé. Třeba si myslela, že mám panickou hrůzu z hor a že když sem půjdeme společně, uleví se mi. Je hodná. Dopadlo to dobře, nemám jí to za zlé.